Historie

Růžena Holubová se narodila 11.5.1865 ve Vídni jako Rosa Hofová, v rodině pozdějšího inspektora správních budov Prátru, pana Ludvíka Hofa a Marie, rozené Kastlové, jako druhé ze sedmi dětí. Od mládí byla velmi obratná, čiperná, zdatná ve střelbě i jízdě na koni. Tanečním dýchánkům a společenským akcím se vyhýbala.

roce 1879 poprvé uviděla Emila Holuba. On se právě vrátil za svého prvního pobytu v Africe a ve vídeňské Rotundě si ukládal část svých sbírek. Čtrnáctiletá Rosa měla v malé chvilce o svém budoucím životě jasno. Také pojede do Afriky. A bude objevovat nepoznané kraje.

Další čtyři roky pak byla pilnou Holubovou spolupracovnicí. Pomáhala mu s korespondencí a tříděním sbírkových předmětů. Za tu dobu získala velmi dobrý přehled a také zručnost.

Rosa dozrála v krásnou mladou ženu. Emilovi byla denně nablízku, tak není divu, že mezi nimi přeskočila jiskra. 2. listopadu 1883 se ve Vídni vzali. Ještě téhož měsíce odjíždějí novomanželé spolu se šesti průvodci na vysněnou cestu do Afriky. Rosa přijala české jméno a příjmení svého manžela. Do Afriky tedy odjíždí jako paní Růžena Holubová.

Svému choti chtěla být při putování a bádání plnohodnotným partnerem a pomocníkem. V Africe se velmi rychle naučila kafersky a stala se vyhledávanou tlumočnicí.

Preparuje kůže ptáků a drobných savců, spravuje oděvy celé výpravě, ošetřuje nemocné a zesláblé pacienty svého manžela. Dost dlouho odolává africkým nemocem, i když i u ní nakonec propukne malárie. Udolává ji obrovské vyčerpání. Její úžasná energie a vitalita ji nedovolí, aby zcela padla. Vyléčí se a opět dodává sílu všem členům výpravy. V nejtěžší chvíli, kdy jejich tábor přepadli bojovní Mašukulumbové, se jako jediná zachovala duchapřítomně a postavila se jim se zbraní v ruce. Tímto odvážným činem zachránila život sobě, svému manželovi i zbylým členům výpravy. Po návratu domů opět velmi intenzivně pomáhala svému muži v práci. Často se účastnila jeho výstav a přednášek.

Na sklonku jeho života mu byla pečlivou ošetřovatelkou a duchovní oporou. Dosloužila mu až do smrti v roce 1902.

Po smrti manžela nevyužila možností odjet za vlastní kariérou do Afriky. Zde by byly bohatě využity její bohaté znalosti a zkušenosti jediné bílé ženy, která se probila mezi divochy. Zůstala doma a starala se o pozůstalost po Dr. Emilu Holubovi. Neustále připomínala velikost jeho díla a důležitost odkazu.

V roce 1920 se stala čestnou občankou města Holic s domovským právem. V Holicích nalezla mnoho přátel a spřízněných duší, kteří chtěli tak jako ona uchovat vzpomínku na Dr. Emila Holuba. V období obou válek se ji holičtí občané pomáhali živobytím, po válce také vyplácením důchodu. Ve vyšším věku ještě chodila ošetřovat nemocné do lezaretu.

V roce 1947 jí bylo vráceno české občanství a pas, aby se mohla zúčastnit oslav 100. výročí narození Dr. E. Holuba v Praze i v Holicích.

Konec života prožila se svou sestrou Annou Rainovou v malém domku v Hietzingu u Vídně. Vybavení Holubovy vídeňské pracovny odkázala jeho rodným Holicím. Zemřela 28. 9. 1958.

Je pochovaná společně se svým mužem na ústředním hřbitově ve Vídni.